|
|
autor:
změněno: 25.05.2010 přečteno: 233
|
|
Markéta
|
| Stručný obsah: 11. díl románu na pokračování |
|
Sama, ponořena v myšlenkách, seděla Markéta na posledním schodě u starého domu, a čekala na autobus, který ji měl odvézt zpátky domů. Měl zpoždění. Dlouhou chvíli si krátila pozorováním lidí, kteří spolu s ní čekali na odvoz. Viděla maminky s kočárky, důchodce, děti, studenty … Všichni se jí zdáli být tak stejní, tak nezajímaví, tak obyčejní, zaneprázdnění maličkostmi, nevšímající si okolí, vzhlížející jen sami k sobě a řešící pouze své starosti. Jako by je dění kolem vůbec nezajímalo. Dál hledala v davu alespoň jednoho člověka, který by se odlišoval od ostatních, někoho, kdo by jí připadal alespoň trošku jiný, někoho, u koho by našla oporu, někoho, kdo by se nestaral jen o sebe … Nenašla. Ač se snažila sebevíc, nikdo se jí nezdál jako ten správný, obětavý, chápající člověk, který by jí dokázal, že všichni nejsou stejní. Už dávno však tohle beznadějné hledání vzdala. Tolik se snažila, i když už předem znala výsledek. Hlavou jí probíhaly tisíce otázek. I kdyby někoho takového skutečně našla, jaký by to mělo smysl? Komu by tím co dokázala? Byl by to pouze jeden výjimečný člověk …
Autobus se stále neobjevoval, a Markéta už nevěděla, jak si zkrátit dlouhou chvíli. Podívala se na druhou stranu přes silnici a uviděla malou dívenku. Znala ji od vidění, protože bydlela ve stejné ulici. Markéta věděla, že se ta malá jmenuje Alenka a chodí do první třídy. Vypadala ustrašeně, očima prohledávala dav lidí, až to Markétě připomnělo ji samotnou kdysi…
Před očima se jí vybavil obraz z doby asi před 11 lety. Tenkrát chodila do 3. třídy. Nic ze svého dětství si tak přesně nepamatovala jako onu událost, v níž hlavní postavou byla ona. Před sebou viděla jen scénu vystřiženou jako ze špatného filmu. Ve škole ji tenkrát po vyučování spolužačky obklopily a povalily na zem. Neodpustily si ani pár kopanců do jejího bezbranného těla. Netušila, proč to dělaly. Nevěděla, proč se najednou tak změnily. Dodnes nezapomněla jejich jména: Hana, Vilma, Eva a Jana, to byla jména, která ji poznamenala po celý zbytek života. Stále má v paměti urážlivé posměšky svých spolužaček a nepříjemně studenou podlahu, na které ležela. Pak jako by se vypařily, slyšela už jen ránu, jak přibouchly dveře. Zůstala na místě, pomalu se posadila a vzpamatovávala se z nemilého překvapení. Nakonec ale sebrala velkou aktovku a vydala se domů, jako by se nic nestalo.
Obraz před ní pomalu mizel, vzdaloval se. Zase naplno vnímala zastávku, na níž stále čekala na autobus. A opět viděla Alenku, na které bylo jasně vidět, že něco není v pořádku. Všimla si, jak prvňačka ustrašeně couvala před partou starších chlapců. Poznávala mezi nimi i kluky z jejich domu, Honzu, Tomáše a Petra. Soustředila se na scénu před sebou. Honza se pomalu, ale cílevědomě blížil k malé dívence. Zřejmě jí říkal něco, co rozesmálo i Tomáše a Petra. Znovu teď s Alenkou prožívala to, co před lety. Nemohla to takhle dál nechat. Nemohla dopustit, aby někdo dopadl tak jako ona: s podraženým sebevědomím, opuštěná. Ne, musela něco udělat. Jako ve snách vstala ze schodů, na kterých seděla, a vydala se přes silnici. Došla až k malé prvňačce, u které stála i zle vyhlížející trojice. Naprosto přesně rozeznala úšklebky, které měli ve tvářích, které značili jejich záměr – pohrát si se svojí obětí. Markéta došla až k nim. Necítila strach, který v sobě vždycky mívala. Teď jako by se vytratil. Postavila se těsně před malou dívku, která překvapeně koukala malými očky na svoji zachránkyni a nechápala, co chce udělat. Parta kluků strnula. Markéta jim upřeně hleděla do očí a uvědomovala si, jak tento typ lidí nesnáší. Jen mírným pohybem hlavy a tichým, ale jasným "ne" se je pokusila zastavit. Sama byla překvapená, když začali couvat a posléze se obrátili a odešli. Viděli snad něco v jejích očích? Něco, co jim napovědělo, že to, co se chystali udělat, by mělo velké následky? Nevěděla to ani ona. Nedala na sobě znát překvapení z úspěchu a s úsměvem se obrátila k Alence, která jen nenápadně vykukovala a sledovala celou situaci. Teď v očích malé prvňačky Markéta neviděla strach, viděla pouze jiskřičky štěstí a radosti. Všimla si, že se k zastávce blíží autobus, proto se beze slov rozloučila a přeběhla na druhou stranu silnice. Když si po tomto zážitku prohlížela lidi v autobuse, už neviděla pouze zlé a povrchní lidi, začala poznávat, že svět je takový, jaký ho chceme vidět my. A když na cílové stanici vystoupila, zdálo se jí, že znovu potkala Janu, Hanu, Vilmu a Evu. Tentokrát se však nebála. Možná to bylo věkem, možná díky Alence.
Nikola Krásná IV.B
|
|
|
|
|