Paul Claudel, 8.7. 2009
Paul Claudel, 8.7. 2009
Modlitba-báseň významného francouzského katolického básníka a dramatika Paula Claudela (1868-1955), který strávil nějaký čas rovněž jako diplomat v Praze.
Amen! Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! Jsem to já, jsem připraven!
Můj Bože, vstal jsem ze spánku a s Tebou jsem i v tento den!
Ležel jsem a spal jsem a v noci jako mrtev jsem byl.
Bůh pravil: „Budiž světlo!" a já procitl, jako by člověk výkřik vyrazil!
Procitl jsem a probudil jsem se a s povstávajícím dnem vstávám!
Můj Otče, jenž jsi mne zplodil před Zorou, do přítomnosti Tvé se odevzdávám.
Srdce mám svobodno, ústa čistá, na těle i na duchu lačen jsem.
Jsem zproštěn všech hříchů, jež vyzpovídal jsem jeden po druhém.
Prsten svatební je na mém prstě a má tvář je čista.
Jsem jako bytost nevinná, jež je si Tvou milostí jista.
Oč prosit Tebe, jenž nemůžeš mi dát to, co není Tvým!
O tento kus zlata, ražený jménem Césarovým, a slovo, jímž všem se zalíbím.
Ale budu mít samo slunce, roztahuji paže až ke Tvé rozloze.
Vidím jako v den Nanebevstoupení Tvého zlatý bod na vysoké obloze.
Přijímám svět takový, jaký je, a měnit na něm nechci nic.
Hospodine, jen dej mi sám sebe, a já už nežádám si víc.
Polož na šest dní sedmý, jejž sobě jsi vyhradil po práci vší.
Není to Sobota, je to Neděle, a zvonit už budou k první mši!
Lucifer září zcela sám uprostřed na Východě opuštěném a novém.
Kohout zpívá a Maria Magdalena spěchá za Božím rovem.
Diamant vzduchu, jenž se rozvíjí! Zrození dne nadskutečné!
Přicházíš konečně, jitro mé svatby věčné!
Čas je krátký a slunce vyšedší za chvíli nastoupí vládu.
Proto, co učinit máme, učiňme bez odkladu.
Jak vážný a hbitý kněz, jenž se sbírá a šatí k svaté Oběti,
vystrojme se bez váhání a spěchu k té části služby, již je nám sdíleti.
Jak člověk, jenž právě byl učiněn, jak vynález nový a nedotčený,
každá schopnost ve mně má předmět svůj a každá modlitba je nekonečné ceny.
Bože, jeden ve třech osobách, s Kristem, jenž na kříži ční v nebe,
Slovo, v němž pravdou všechno je, co říkáš, věřím v Tebe.
Ty jsi to Slovo dané a přikované hřeby železnými.
Nárok, v nějž složil jsem svou naději, činím rozpřaženými pažemi svými!
Já jsem prst v ráně Tvé, jsem ruka na srdci, jež svět Ti ranil.
Ty, jenž jsi všemohoucí, nejsi s to, bys mé lásce k Tobě bránil.
Ať obřad rychlý se dokoná, jímž na Tvé věčnosti účast mohu mít.
Nic není příliš krátké pro tu chvíli Boží v nás, jež nemůže rozdělena být.
Zachovejme tu přísahu mezi sebou, a abych se nerozptýlil, mě zapečeť.
Lidství Boha na mém jazyku, poznač mé srdce a původ můj teď.
V tento Sedmý den, jejž stanovil jsi po práci svrchované,
kde jinde bys odpočinul, ne-li v mém srdci, Pane?
(Přeložil O. F. Babler. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 8-9, 1946. Mírně jazykově upraveno redakcí RTh.)
