Německá klasika na prknech Horáckého divadla

Divadelní představení Utrpení mladého Werthera v Horáckém divadle nebylo pro studenty našeho gymnázia v žádném případě utrpením, i když vyvolalo naprosto odlišné pocity.

„Krásné! Moc se mi to líbilo!“
„Hm, příliš moderní.“
„To se mi na Horáckém divadle líbí – snaží se o naprosto odlišný pohled na zpracovávané dílo.“
„Tak jednoduchá, a přitom naprosto jedinečná scéna!“
„Myslím, že právě scéna představení uškodila!“


Cítíte tu rozporuplnost? A právě takové pocity vzbuzuje už samotný autor předlohy – Johann
Wolfgang Goethe – někteří čtenáři ho zbožňují, jiní nenávidí. Mění se i nálada při samotné četbě
románu – na jedné straně rozsáhlá líčení krás přírody, popis a rozbor vlastních myšlenek, k tomu
romantizující charakteristiky postav, a pak přijde rozhodnutí řešit svůj život sebevraždou a čtenář hltá
poslední stránky románu jedním dechem.


Není tedy divu, že režisér tohoto představení Jakub Čermák zachovává toto věčné napětí v novém
nastudování klasické literární látky. Ať už se to týká oblečení postav (bílý, neforemný a těžko
popsatelný bílý overal milované Lotty versus sexy kožená bunda na holém těle Werthera), jazyka
(Goethův jazyk 18. století a písnička V. Neckáře) nebo třeba zařízení scény (kóje vyložená hliníkovou
fólií, vana se špinavou vodou, dva stojany sloužící někdy jako rám, někdy jako zrcadlo, jindy jako
reflektory).


Horáckému divadlu se podařilo převést tento „román v dopisech“ důstojně do divadelní podoby, což
není vůbec jednoduché. Divák se neušklíbne, pohrdlivě nekomentuje přehnanou snahu o aktuálnost,
nechá se provést nenaplněnou láskou mladého Werthera k zadané Lottě, pochopí obsah původního
textu, a přitom si snad i uvědomí to, co je bolestné i dnes a pro všechny – hledání lásky, boj
s neúspěchem, posedlost a vášeň v životě, pocity osamění, způsob řešení problémů.

L. Havlíková

gallery