POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA K POSTNÍ DOBĚ 2015

Posilněte svá srdce

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA

K POSTNÍ DOBĚ 2015

Posilněte svá srdce

(Jak 5,8)

Drazí bratři a sestry,

postní doba je časem obnovy pro církev, pro její společenství i pro jednotlivé věřící.

Především je to však „doba příhodná" (2 Kor 6,2). Bůh od nás nežádá nic než to, co nám

předtím dal: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás" (1 Jan 4,19). On není vůči

nám lhostejný. Každý z nás mu leží na srdci, zná nás jménem, stará se o nás, a když ho

opustíme, hledá nás. Zajímá ho každý; jeho láska mu brání, aby byl lhostejný k tomu, co se

nám přihodí. Stává se však, že pokud se nám daří dobře a žijeme v pohodlí, samozřejmě

zapomínáme na ostatní (což se Bohu Otci nestává nikdy), nezajímáme se o jejich těžkosti, o

jejich bolesti a nespravedlnosti, jimiž trpí... a naše srdce tak upadá do lhostejnosti. Zatímco já

si žiji poměrně dobře a pohodlně, zapomínám na ty, jimž se dobře nedaří. Takovýto

egoistický postoj lhostejnosti dnes nabral světový rozměr; až takový, že můžeme dokonce

mluvit o globalizaci lhostejnosti. Jedná se o problém, jemuž se my jako křesťané musíme

Když se Boží lid obrátí k Boží lásce, nachází odpovědi na ty otázky, které mu trvale

kladou dějiny. Jednou z nejnaléhavějších výzev, jíž se chci v tomto poselství zabývat, je

globalizace lhostejnosti.

Lhostejnost vůči bližnímu i vůči Bohu je také pro nás křesťany skutečným pokušením.

Proto v každé postní době potřebujeme slyšet volání proroků, kteří pozvedají svůj hlas a

Bůh není vůči světu lhostejný, ale miluje ho až tak, že za spásu každého člověka dal

svého Syna. Vtělením, pozemským životem, smrtí a zmrtvýchvstáním Božího Syna se

definitivně otevírá brána mezi Bohem a člověkem, mezi nebem a zemí. Církev je jakoby

rukou, která drží tuto bránu otevřenou skrze hlásání Slova, slavení svátostí a svědectví víry,

která se projevuje láskou (srov. Gal 5,6). Svět však má tendenci uzavírat se do sebe a zavírat

onu bránu, skrze niž Bůh vstupuje do světa a svět do Boha. Tato ruka, kterou je církev, tedy

nesmí být nikdy překvapená, když je odmítána, potlačována a zraňována.

Boží lid se proto potřebuje obnovovat, aby nezůstával lhostejný a aby se neuzavíral do

sebe. Pro tuto obnovu bych vám chtěl předložit tři kroky k meditaci.

1. „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy" (1 Kor 12,26) - církev

Boží lásku, která rozbíjí onu smrtelnou uzavřenost, jíž je lhostejnost, nám přináší

církev svým učením a především svým svědectvím. Můžeme však svědčit pouze o tom, co

jsme předtím sami zakusili. Křesťan je někým, kdo umožní Bohu, aby ho oblékl do jeho

dobroty a milosrdenství, aby ho oblékl do Krista, a tak se mohl stávat tím, čím je on -

služebníkem Boha a lidí. Obřadem umývání nohou nám to dobře připomíná liturgie Zeleného

čtvrtku. Petr nejprve nechtěl, aby mu Ježíš umýval nohy, ale potom pochopil, že Ježíš nechce

být pouze příkladem toho, že i my máme umývat nohy jeden druhému. Tuto službu může

vykonávat jen ten, kdo si nejprve nechal umýt nohy od Krista. Pouze on „má s ním podíl"

(Jan 13,8), a tak může sloužit člověku.

Postní doba je příhodným časem pro to, abychom se nechali obsluhovat Kristem, a tím

se stávali takovými jako on. K tomu dochází, když nasloucháme Božímu Slovu a přijímáme

svátosti, zvláště eucharistii. V ní se stáváme tím, co přijímáme: Kristovým tělem. Lhostejnost,

která, jak se zdá, často získává nadvládu v našich srdcích, nenachází v tomto těle místo. Proto

tedy ten, kdo je Kristův, patří k jedinému tělu, v němž nejsme k sobě navzájem lhostejní.

„Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny

ostatní údy se s ním radují" (1 Kor 12,26).

Církev je communio sanctorum, protože na ní mají účast svatí, ale i proto, že je

společenstvím svatých věcí: Boží lásky nám zjevené v Kristu a všech jeho darů. Mezi ně patří

i odpověď těch, kdo se nechají zachvátit touto láskou. Ve společenství svatých a při účasti na

Božích věcech nikdo nic nevlastní pouze pro sebe, ale to, co má, patří všem. A vzhledem

k tomu, že jsme spojeni v Bohu, můžeme něco vykonat i pro vzdálené a pro ty, k nimž se

svými vlastními silami nikdy nedostaneme; proto se s nimi a za ně modlíme k Bohu, abychom

se všichni otevírali pro dílo jeho spásy.

2. „Kde je tvůj bratr" (Gen 4,9) - farnosti a komunity

To, co bylo řečeno o církvi, musíme převádět do života farností a komunit. Dokážeme

v těchto církevních společenstvích zakoušet svou příslušnost k jedinému tělu? K tělu, které

zároveň přijímá i sdílí, co Bůh chce darovat? K tělu, které poznává své nejslabší, nejchudší a

nejmenší údy a stará se o ně? Anebo se utíkáme ke všeobecné lásce, která se angažuje daleko

ve světě, ale zapomíná na Lazara sedícího před našimi zavřenými dveřmi? (srov. Lk 16,19-31)

Abychom přijímali to, co nám Bůh dává, a aby to přinášelo plný užitek, je třeba

překonávat hranice viditelné církve ve dvou směrech.

V první řadě tím, že se v modlitbě spojíme s církví v nebi. Když se pozemská církev

modlí, vzniká společenství vzájemné služby a dobra, které se dostává až před Boží tvář. Spolu

se svatými, kteří dosáhli své plnosti v Bohu, vytváříme společenství, v němž se lhostejnost

překonává láskou. Církev v nebi není triumfující proto, že by se obracela zády k utrpení světa

a radovala se sama. Svatí spíše mohou s radostí nazírat skutečnost, že Ježíšovou smrtí a

zmrtvýchvstáním definitivně překonali lhostejnost, tvrdost srdce a nenávist. Dokud toto

vítězství lásky nepronikne do celého světa, svatí stále kráčejí s námi jako poutníci. Tereza

z Lisieux, učitelka církve, psala s přesvědčením, že nebeská radost z vítězství ukřižované

lásky není úplná, dokud jen jediný člověk na zemi trpí a sténá: „Velice počítám s tím, že

v nebi nebudu nečinná, a mým přáním je i nadále pracovat pro církev a pro duše" (dopis 254

z 14. července 1897).

I my máme účast na zásluhách a na radosti svatých a oni zase mají účast na našem boji

a touze po míru a smíření. Jejich radost z vítězství zmrtvýchvstalého Krista je pro nás

důvodem, abychom měli sílu k překonávání různých forem lhostejnosti a tvrdosti srdce.

Na druhé straně je každé křesťanské společenství povoláno k tomu, aby překračovalo

práh vztahů směrem k okolní společnosti, k chudým a vzdáleným. Církev je svou povahou

misijní, není zahleděná do sebe, ale je posílána ke všem lidem.

Toto poslání znamená trpělivě svědčit pro toho, který chce přivést k Otci všechno a

každého člověka. Svědectvím je to, co láska nemůže zamlčet. Církev následuje Ježíše Krista

po cestě, která ji vede ke každému člověku, až na konec země (srov. Sk 1,8). Tak můžeme

v každém bližním vidět bratra a sestru, za něž Kristus zemřel a vstal z mrtvých. To, co jsme

dostali, dostali jsme i pro ně. A podobně všechno, co tito bratři vlastní, je darem pro církev a

pro celé lidstvo.

Drazí bratři a sestry, jak jen si přeji, aby se místa, kde se projevuje církev, zvláště naše

farnosti a komunity, stávaly ostrovy milosrdenství uprostřed moře lhostejnosti!

3. „Posilněte svá srdce" (Jak 5,8) - každý věřící

I jako jednotlivci víme, co je pokušení lhostejnosti. Jsme přesyceni šokujícími obrazy,

které ukazují lidské utrpení, a zároveň cítíme svou neschopnost nějak reagovat. Co máme

dělat, abychom se nenechali pohltit touto spirálou zděšení a nemohoucnosti?

Na prvním místě se můžeme modlit ve společenství pozemské a nebeské církve.

Neignorujme sílu modlitby mnoha lidí! Iniciativa 24 hodin pro Pána, k jejímuž slavení ve

dnech 13. a 14. března vyzývám celou církev i na úrovni diecézí, se chce stát výrazem této

potřeby modlit se.

Na druhém místě můžeme pomáhat skutky lásky a díky mnoha církevním

charitativním organizacím se dostat k blízkým i vzdáleným. Postní doba je vhodná pro to,

abychom prokázali zájem o druhého, třebas i jen malým, ale konkrétním výrazem spoluúčasti

na našem společném lidství.

A konečně za třetí, utrpení druhého člověka je výzvou ke konverzi, neboť bratrova

potřeba mi připomíná křehkost mého vlastního života a mou závislost na Bohu a na bratrech.

Pokud pokorně prosíme o milost Boží a přijímáme omezenost svých možností, s důvěrou se

odevzdáváme nekonečným možnostem, které obsahuje Boží láska. A budeme moci odolávat

ďábelskému pokušení, jež nás vede k víře, že zachránit sebe i svět můžeme my sami.

Abychom překonávali lhostejnost a naši domnělou všemohoucnost, chtěl bych

všechny požádat, aby tuto postní dobu prožívali jako cestu k formování svého srdce, jak by

řekl Benedikt XVI. (encyklika Deus caritas est, 31). Mít milosrdné srdce neznamená mít

slabé srdce. Kdo chce být milosrdný, potřebuje srdce silné, pevné, uzavřené pro pokušitele,

ale otevřené pro Boha. Srdce, které se nechá proniknout Duchem a přivést na cesty lásky, jež

směřují k bratřím a sestrám. Srdce ve své podstatě chudé, které poznává vlastní ubohosti a

vydává se pro druhého.

Proto, drazí bratři a sestry, v této postní době toužím modlit se spolu s vámi ke Kristu:

„Fac cor nostrum secundum cor tuum" - „Učiň srdce naše podle srdce svého" (prosba

z litanií k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu). Pak budeme mít silné a milosrdné, bdělé a obětavé

srdce, které se nenechá uzavřít do sebe a neupadne do víru globalizované lhostejnosti.

S tímto přáním vás ujišťuji o své modlitbě za to, aby každý věřící a každé církevní

společenství plodně prožívalo postní dobu, a prosím vás, abyste se modlili za mne. Ať vám

Pán žehná a Panna Maria ať vás ochraňuje.

Ve Vatikánu 4. října 2014 na svátek svatého Františka z Assisi

FRANTIŠEK