Postní doba je právě o tom zastavit se a říci Bohu...
„Promiň, zapomněl jsem, že Tě potřebuji.“
„... vzali se... Obr.: E. Messina
Lidé o nich říkali: „Tak šťastnou jsem ji nikdy před tím neviděla.“ „To je úplně jiný člověk...“.
Ale potom jako by se jejich láska začala vytrácet...nepatrně... a potom rychleji... tak brzy... i jejich dvě malé děti se začaly méně a méně smát.
Pořád se měli rádi... to ne, že ne, ale bylo to čím dál tím více spíše navenek, než opravdově.
Jak často si ty tři roky opakovali slova: „Bez tebe bych nemohl žít, miláčku!“ A lidé kolem nich, i když to nikdyna vlastní uši neslyšeli, by vám to potvrdili: „Bez sebe by nemohli žít.“
A to se začalo naplňovat: On zůstával stále déle v práci a s kamarády, ona u dětí, on neměl čas dlouho ji poslouchat, ona mu začala čím dál tím více věcí vyčítat. On začal vidět, že není tou nejhezčí dívkou na světě, ona začala brát všechno do svých rukou...
Přestávali žít, začali přežívat. On začal marně hledat život jinde, ona se začala hroutit.
Už to vypadalo, že jsou nejnešťastnějšími lidmi na světě, když jim to začalo docházet.
Krok před propastí, kterou neviděli, se potkali a zastavili. On jí řekl: „Promiň, zapomněl jsem, že Tě potřebuji.“ Ona: "Já také, odpustíš mi?“
Je to právě o tom zastavit se a říci Bohu toto: „Promiň, zapomněl jsem, že Tě potřebuji.“
