Zamyšlení nad smyslem půstu jako inspiraci k vyrovnanému životu
Půst - lék pro tělo i duši
Po dlouhém a pěkném zimním období se příroda znovu probouzí a my prožíváme přicházející jarní dny. Před Velikonocemi se můžeme také oživit duchovně, což všichni potřebujeme. Inspirací je nám sám Ježíš, který před tím, než začal veřejně vystupovat, připravoval se 40 dnů postem. Zakusil ovšem také pokušení a ukázal nám svým vítězstvím nad nimi, že mi je také můžeme překonávat. Chtěl bych se tedy zamyslet nad smyslem půstu, abychom nehledali inspiraci a cesty k vyrovnanému životu někde jinde, jako např. ve východních meditacích nebo dokonce ezoterických praxích, když mají tyto věci tragické následky pro duši i tělo a jsou bohužel dnes velmi rozšířené. Nesmíme být naivní a nechat se zlákat, ale čerpat z bohatství a krásy, které nám přineslo křesťanství. Především se člověk postem nalaďuje k tomu, co na něm chce ve křtu vykonat Bůh. Půst v prvotní církvi sloužil také jako příprava na křest. Církev půst nevynalezla, nýbrž jen převzala a rozvinula postní praxi židovství a názory řecko-římského světa ohledně postu. Protože se člověk od přirozenosti rád oddává rozkoši a nedovede přitom zachovat míru, musí se vždy znovu a znovu postit, aby se vnitřně uvolnil od přehnaných starostí o věci tohoto světa a aby se mohl lépe věnovat věcem duchovním. Cassian si myslí, že množství pokrmů otupuje srdce, a když duch ztuční zároveň s tělem, poskytuje nebezpečnou látku k roznícení hříchu. Ztuční-li tělo, ztuční a otupí se i duše. Mnoho jídla umenšuje duchovní bdělost člověka. Duševní a tělesné zdraví tvoří jednotu. S tímto poznatkem dnešní psychologie se u dávných mnichů a církevních otců setkáváme velmi často. Tak píše Atanáš: „Pohleď na to, co působí půst! Uzdravuje nemoci, vysušuje překypující tělesné šťávy, zahání zlé duchy, zaplašuje zvrácené myšlenky, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a posléze člověka vede před Boží trůn… Velkou silou je půst a vede k velkým úspěchům“. Správně chápaný půst těla je vždy také postem ducha. V něm totiž člověk nebojuje jen se svým tělem, nýbrž i se svými vášněmi a myšlenkami. Jsem přesvědčený, že je člověku opravdu správný půst potřebný a to nejen v postní době. Zvláště pátky se mohou pro nás stát po celý rok dnem smíření a duchovního povzbuzení a načerpání sil k boji se zlem v nás i kolem nás. Navštívil jsem na podzim africkou Rwandu a setkal jsem se tam s neuvěřitelnou chudobou lidí, ale také jejich velkou vírou. Chtěl bych nás všechny povzbudit k větší skromnosti života. Už ze solidarity k těmto lidem, kteří svou naději a oporu mají jen v Bohu (proto u-bozí), to se můžeme od nich učit zase my. Jak říká papež František o postní době: „Není to doba pro trhání si šatů tváří v tvář zlu, které nás obklopuje, ale spíše k vytváření prostoru pro dobro, které můžeme prokazovat ve svém životě tím, že se zbavíme toho, co nás izoluje, uzavírá a paralyzuje. Postní doba je čas soucitu – řečeno spolu se Žalmistou: „Vrať mi radost ze své ochrany Hospodine a posilni mou velkodušnost“, abychom svým životem zvěstovali tvou chválu (srov. Žl 51,14) a aby se prach, kterým jsme, mocí tvého dechu života stal „prachem, který miluje“. Ano, jde o lásku, jejíž vítězství chceme o velikonocích oslavit. Přeji tedy nám všem v jarních a potom velikonočních dnech radost z Ježíšova zmrtvýchvstání, vděčnost, skromnost a vnímavost na druhé lidi, což – jsem o tom přesvědčený – povede k našemu spokojenému životu.
P. Jan David, SAC
